Letošní již čtvrté soustředění se konalo v Itálii a bylo rozděleno na dvě části - Dolomity a Bormio. Celkem se ho zúčastnilo 28 sportovců z řad Silvini Madshus teamu a jelo s námi i pár nováčků, kteří o vstupu teprve uvažují. Jako speciální hosté s námi jeli třeba olympionička Klára Moravcová nebo trenér cyklisty Leo Koeniga Ctirad Kaftan. Pan Dan nám připravil dokonalé trasy a i když ho většina celý týden proklínala, tak na to ještě dlouho budeme vzpomínat. Jen příští rok pojedeme asi už z Čech, neboť proskákat skrze zácpy na dálnicích v Německu se zdá být skoro nemožné.
1.etapa - San Martin-Passo Valparola-Passo Falzarego-Passo Staulanza-Forno di Zoldo - 76 km/3:40/1.900 m nastoupáno
Sraz na 15:00 nás stihlo jen pár a pač se honili mraky jak lososi při tahu, tak jsme nečekali a rovnou vyrazili. Pan Dan to rozjel tak rychle, že Fanouš raději píchnul, aby to nemusel viset a měli jsme i jednu nechtěnou teréní vložku kolem tunelu. Následovalo krásné stoupání na Passo Valparola do 2.192 m n.m. a z něho sjezd na další sedlo Falzarego do 2.105 m n.m. Dole bylo pěkně teplíčko na tričko s krátkym, ale nahoře jsme na sebe brali všechny bundy, co jsme v autě našli. Ověřili jsme si, že sněhu je v Dolomitech ještě dost. Následovali ještě dvě kratší a menší sedla, která jsme už přeletěli jakoby nic a stejně tak se nad náma stáhla mračna a sjezd do cíle se nad náma přehnala bouřka, která udělala ze silnice dokonalou skluzavku. Naštěstí bez pádu, ale totálně promrzlí, jsme se dostali po 2 km dlouhém ostrém výšvihu na ubyování a všichni vzpomínali na loňský rok, kdy bylo ubytko taky na krutém kopci.
2. etapa - Forno di Zoldo-Passo Staulanza-Agordo-Passo Duran-Forno di Zoldo - 86 km/4:00/2.300 m nastoupáno
Tak už všichni pospolu jsme vyrazili na projížďku, která hned v prvním stoupání ukázala, kdo že letos bude trhat asfalt a kdo to bude jistit zezadu. Fanouš si přivezl formu i svého "motomana" v podobě Lenky na eletrokole, která se nedala uviset ani za zlatý vidle. Obelix s Romikem, Ježkem a Mírou se snažili jak mohli, ale zbyla na ně vždy jen druhá a horší místa. Dlouhý sjezd do teplíčka nás zahřál a následný výjezd do nechutně hnusného Passa Duran dokonce přehřál. Jediným škodolibým potěšením bylo 2 km před koncem dojetí Lenky, která hlásila, že jí došla baterka a musela jet pěkně za své. Odpoledne jsme si dali ještě fotbálek a lehce se vyklusali. Večer nás bavilo rádio Romik a Fanda svými neuvěřitelnými příběhy o odloženém startu a srnci i s Mandátem v ohni.
3. etapa - Forno di Zoldo-Passo Cibiana-Misurina-Tre Cime di Lavaredo-Cortina d´Ampezzo-Passo Cibiana-Forno di Zoldo - 160 km/7:10/3.700 m nastoupáno
Hned třetí den přišla na řadu nečekaně královská etapa, která nás donutila přejet relativně pohodovou Cibianu přezdívanou Čivava a následně jsme letěli v balíku kolem jezera Lago di Cadore. Nad námi se neskutečně vysoko blískala na sněhu okna jakési chaty pod třemi významnými věžemi. Kdosi ze zeptal, co to je. Povídám, že tam jedem, že tam na nás čekaj holky s obědem. Tempo pelotonu kleslo rázem o 5 km v hodině. Nahoru na Misurinu to už bylo úderné a byly k vidění první ostré nástupy, což mělo za následek nutnou zastávku u jezera na Colu a housku se šunkou. Hrstka statečných se pak vydala vstříc kolmé zdi o 18% a 6 km délky na Tre Cime. K vidění byl nevídaný soboj ze strany na stranu kličkujících sportovců, jenž končil až na konci asfaltu v hromadách sněhu ve výšce 2.450 m n.m. Oběd do nás zapadl jak poklička na hrnec a hurá dolů zpět na Misurinu. Tam jsme přibrali Péťu a letěli dolů přes Tre Croci do Cortiny a pod Cibianu, která se ukázala jako strašná svině svinutá, protože byla tak nechutně dlouhá a prudká, že jsme ji po tom všem už málem nepřejeli. Domů jsme dojeli až o půl osmé večer, ale endorfiny z nás stříkali na všechny strany. Masážní lůžko pak bylo obsazeno až do pozdních nočních hodin.
4. etapa - Forno di Zoldo-Passo Cibiana-Passo Giau-Passo Staulanza-Forno di Zoldo - 100km/5:10/2.900 m nastoupáno
A zase ta prokletá Cibiana, naštěstí hned z rána a z té mírnější strany, pak přesun v balíku po stezce do Cortiny a ajajaj, Křižákův oblíbený výšlap na obávané Passo Giau do 2.236 m n.m. Začali jsme na pohodu a pokračovali tak až nahoru, takže tentokráte jsme končili na cílové pásce s úsměvem a hurá na něco dobrého. Jen Fanouš ztrestal nějakého naivního Itala, co myslel, že nás může klidně předjet. Dolů to byla taková motanice, že sem jednu chvíli nevěděl, zda jedu vpravo či vlevo, ale na Staulanzu jsme se zase rozmotali a dávali si s Romíkem dokonce nástupy. Závodilo se hlavně ve sjezdu a následně i ve fotbálku na místním precizně střiženém pažitu od krav.
5. etapa - Malé-Passo Tonale-Aprica-Adda - 86 km/3:20/1.800 m nastoupáno
Den přejezdu začal buzením Fanouška a hledáním viníka, kdo že mu večer dával to víno. Pak jsme přejeli autem Passo Fedaia (ještě že tak) a přes Predazzo a Trento se přesunuli na start do horské obce Malé, od kud jsme to mastili do pohodového stoupání na slavné sedlo Passo Tonale, odkud přišel dlouhý sjezd, ale foukal tak strašný protivítr, že to bylo horší jak jet nahoru. Pak už jsme se jen vyšvihli nahoru do dalšího lyžařského střediska Aprica a zasjezdovali si dolů do vesničky Adda, kde končila etapa přímo v pizzérce a autem jsme dojeli do Bormia na nové ubytování. Večer nás trápila otázka Holubáře, zda máme raději ovce nebo krávy, na kterou se většina lidí bála odpovědět.
6. etapa - Bormio-Passo Stelvio-Pratto-Umbrailpass-Bormio - 105 km/5:10/3.200 m nastoupáno
První den v Bormiu a nebyl čas ptát se kdo je kdo. Hnedka nahoru na Stelvio. Jedeme v partě a tak cesta utíká, že jsme najednou těsně před cílem. Fanoušek za to zase vzal a s Daliborem si dojeli pro Cima Copi, za mírného sněžení a mezi mantinely jsem uhájil alespoň třetí místo. Nahoře jsme se odměnili v hospůdce obědem, nákupem samolepek a dresů a byli šťastni, že vyjeli nahoru do 2.757 m n.m. opravdu všichni. Přeci jenom je Stelvio mezi cyklisty pořád ještě pojem. Sjezd probíhal trochu po klouzačce mezi historickými traktory a pak přišlo na řadu teprve to pořádné stoupání. Obávaný Umbrailpass, který začíná tak, že si skoro vykloubíte havu, aby bylo vidět do první zatáčky. Šmodrchsnice na úzké silničce ale krásně ubíhala a ač už nezbývalo moc sil, tak jsme po chvilce (asi hodina a půl) byli nahoře. Sjezd dolů do teplíčka a hurá na společnou večeři, ze které se nám dlouho nechtělo domů.
7. etapa - Bormio-Passo Mortirolo-Passo di Gavia-Bormio - 120 km/5:40/3.100 m nastoupáno
Předchozí den byl těžký, ale to ještě nikdo netušil, že nás čeká druhá královská etapa dnes. Obávané, strašidelné a nenáviděné Mortirolo hned na úvod po krátkém rozjetí v údolí. Co dodat. Člověk si tu moc nesedne, uzounká cestička se klikatí lesem v 33 značených serpentinách, místy dosáhne až na sklon 18%, který po 12% bohužel po celou dobu neklesne. Konečně jsem začal chápat rozdíl v kompaktu. Důležité je si zvolit tempo a vytrvat. Cestou 11 serpentin před koncem je obrovský bilbord s Marcem Pantanim - pocta bývalému závodníkovi a pak už se najednou objeví vrchol a je to tam. Sluníčko nás opálilo, počkali jsme na všechny a sjeli dolů na oběd. Po něm následovalo dlouhé a kruté stoupání o délce 40 km až na věhlasné Passo di Gavia do 2.621 m n.m. Poslední 3 km už to hodně bolelo, protivítr, rozbitá silnice, strašná kosa, stmívalo se, no prostě kopec se vším všudy, ještě že to na barák bylo už jen dolů :-) Večer jsme pak měli od Ctirada Kaftana poučnou přednášku o správnémm držení těla, bolestech zad, tréninku i stravě.
8. etapa - Bormio-Tirano-Passo Bernina-Livigno pass-Passo di Foscagno-Bormio - 136 km/6:30/2.900 m nastoupáno
Všichni si mysleli, jaká to nebude po předchozích dvou dnech pohoda a on přišel kopec. Rozjeli jsme se hezky po stezce do Tirana, ale pak to přišlo. Vedro, široká silnice bez zatáček a předlouhé a stále utažené stoupání na Passo Bernina do 2.328 m n.m. Až samotný závěr se začala silnice konečně kroutit do serpentin a sedlo dostalo horský charakter. Společná fotka a jak stádo ovcí znovu nahoru na Livigno pass, od kud už jen dolů do Livigna na zasloužený oběd. Nejednomu z nás se zde zavírali oči únavou. Ale dobrý oběd, cola a ralder k tomu vlily opět krev do žil a tak další sedlo a následný sjezd do Bormia proběhl bez problémů, jen nějak nezbylo sil na závěrečný večírek.
9. etapa - Bormio-Passo di Foscagno-Livigno - 42 km/2:20/1.300 m nastoupáno
Poslední etapu už nás jelo jenom pět, neboť všichni spěchali domů (není divu, bylo to zase cestování v zácpě od začátku až do konce). Vystoupali jsme si poslední dva kopce, sjeli dolů do Livigna, dali závěrečnou pizzu a pak už se také vydali k domovu. Celkem se nám podařilo během devíti etap najezdit 911 km za 43:00 hodin a nastoupat neuvěřitelných 23.100 výškových metrů (2012-903 km/40:15/16.800m - 2013-900 km/41:00/21.000m).
Nezbývá než poděkovat všem za účast, vzorné chování, hlavně za to, že letos poprvé nikdo nespadnul a pak také všem, co se o nás starali, ať už to byla jako vždy dokonalá Zuzanka v doprovodném autě se svačinama, nebo masérka Péťa, ubytovatelka Zdenča či plánovač tras Pan Dan.
Fotky od všech (postupně aktualizováno): foto_všichni
Fotky od Luďka: foto_Luděk
Fotky od Zuzanky: foto_Zuzanka
Fotky od Parmiče: foto_Parmič
Video od Tomáše: video_Tomas