Mallorca, aneb jak jsme trhali asfalt v kravatě

Letos jsme učinili revoluční změnu v pojetí přípravy na dálkové běhy. Vždy se jezdilo před prvním sněhem na severu na ledovec, kde ale když nejste delší dobu, tak toho moc nenatrénujete kvůli výšce a navíc první závody nás čekají až druhý víkend v lednu, což je dost dlouhá doba na to, abychom jezdili na relativně drahý Dachstein, kde se jen piluje technika a odpoledne se modlíme, ať nemusíme na kolce do deště či sněhu. Proto jsme vyrazili do středomoří, konkrétně na ostrov Mallorca, který si na jaře tradičně podmaňují všechna cyklistická esa. Je potřeba trochu přiznat, že ač jsme sice v našem teamu svým založením převážně geniální (až na některé vyjímky) jsme na to nepřišli sami, ale poradili nám to bratři Aucklandi, kteří si to vyzkoušeli už loni. Znamenalo to tedy vybrat hotel, sehnat letenky, nabrousit hroty, vyměnit kolečka a hurá s trenkama a tričkem bez rukávů na konci října k moři.

Letenku jsme měli z Vídně a cesta jako vždy nemohla proběhnout hladce, proto mi u Jihlavy při dolévání oleje do motoru spadlo víčko od olejové vany kamsi do motoru, odkud samozřejmě nešlo vyndat. Tak jsme se chvíli váleli po zemi pod autem, šťourali do motoru jak opice klacíkem a nakonec najeli na obrubník, vymontovali půlku motoru a víčko se našlo. Hodina času ale byla v háji a letadlo už začínalo startovat. Na letišti jsme pak chaoticky nenašli parkování, zabloudili znovu na dálnici bez sjezdů a při odbavení na poslední chvíli byli odhaleni při pokusu převést na Mallorcu kolečkové lyže jako golfové vybavení, což nás stálo mezinárodní ostudu a pokutu 120 Eur. Ale nakonec jsme šťastně odletěli. Na hotelu nás převeleli do postraní uličky vedle hlavního komplexu a tak jsme se rázem ocitli na severu Maroka v černošském sqotu. No paráda, večeře v dobytčárně s dalšíma 150 fakt dost divnejma lidma a tak jsme to šli na pláž radši spláchnout pivem, což se ukázalo konečně jako dobrý nápad a všechny naše trable tím nadobro skončily. Mužem dne jsem byl vyhlášen já, za to víčko v motoru.

Ráno jsme totiž po rozcvičce, kde Svoboďákovi nějakej černoch ukradl boty, vyrazili poprvé na kolečkové lyže a po překonání pár nástrah uprostřed města jsme si to šinuli krásně 21 km podél pobřeží až k majáku na jihu a pak zase zpět a s nějakými přídavky z toho bylo 48 km, docela slušný trénink. Navíc v teplíčku kolem 25°C. Petr vyzkoušel místní asflat na vlastním těle a vypadalo to, že není rád, ale naštěstí to byla jen menší odřenina. Po obědě bylo chvilku volno a pak trénink na pláži, kdy jsme nejdřívě běhali 40 min v písku a pak přišli na řadu štafetky, sprintíky a postupně se k nám přidali i místní černoši a černošky, takže to dostalo pořádný náboj, u jedné z černošek by spíše šlo říci, že pořádné náboje :-) Zakončili jsme to frisbeečkem a plaváním v moři. Mužem dne byl vyhlášen Vítek, neboť minul díky naší chybě Maják a jel ještě další 3 km dál, než jsme se mu dovolali.

Další den jsme si půjčili auto a vyjeli poprvé směr hory. Vysedli jsme hned za sjezdem z dálnice a i když jsme jeli podél hlavní silnice, tak široké krajnice skýtají dostatek prostoru i pro bruslaře, takže jsme jeli jak po stezce. Soupažema jsme dojeli 15 km pod kopec, který měl 7 km a dal se krásně mastit. Nahoře jsme dali trochu techniky, sjeli autem dolů na druhou stranu a dali si krátké úderné serpentinky ještě z druhé strany, což bylo 10 km stále vzhůru. Následoval krátký výklus a oslava výjezdu na mandarinkovej kopec v místním bufetu, kde nám tůze zachutnalo. Cestou domů na pláž jsem se otočil za sebe, proč že jako nikdo nic neříká a představte si, že spali jak zařezaní. Mužem dne byl opět vyhlášen Svoboďák, neboť předvedl precizní navigaci ala GPS podél dálnice a ještě nám chtěl zatajit Miloše.

Úterý slibovalo už dopředu velké výkony, neboť jsme vyrazili na 50 km soupaž po stezce podél dálnice a potom skrze malebné zahrádky až k hospůdce na Téčku, kde padlo rychlé pivko a hajdy zpátky domů. Cestou jsme potkali další dvě party na kolečkových lyžích a tak nám hned bylo veseleji, že nejsme jediní kokoti, co jsou raději u moře než na ledovci. Na hotel jsme dojeli už pěkně vyprahlí a opálení a neskutečně se těšili na oběd a odpolední první volno, které jsme strávili opět na pláži a pak výletem do hlavního města La Palma. Já si nechal na hlavě vyrobit bordel od černošek a mužem dne byla vyhlášena Šárka, neboť nám nejen celou dobu stačila, chvílemi dokonce nastupovala, ale ještě si povídala o sexu.

Středa, kopce je třeba a tak jsme opět vyrazili do hor. Autem jsme přejeli tunelem do Solaru, kde jsme startovali přímo od moře a čekal nás 20 km dlouhý a ostrý výjezd o 1.000 výškových metrů výš až k dalšímu tunelu. No prali jsme se s tím statečně všichni a okolní turisté nás i povzbuzovali. Asi sem nevypadal moc dobře, ale po finiši a opření se o hole, ke mě přiběhla nějaká Německá fiflena a chtěla mě zachraňovat. Kdyby tak chudák tušila, že takhle vypadam normálně . . . Když jsme se sešli všichni a doslova jako poslední přilétl Holub, tak jsme se přesunuli k jezerům a vyrazili na dvouhodinový výběh s holemi po okolních kopcích. Pač už jsme úplně nemohli, tak jsme některé pasáže prokládali rychlou chůzí a také natáčením zábavných videí. Cestou zpět se jednalo už o otázku života a smrti a dostat se zpět k autu se zdálo být nad naše síly. Naštěstí jsme to všichni dokázali a mohli jsme vyrazit do malebného Solaru na kávičku, zmrzlinu a pivko. Seděli jsme v kavárně, skrz kterou přímo projížděla místní vyhlášená dřevěná tramvaj. Škoda jen, že nám přejela číšníka. Večer jsme pak vyrazili fandit Plzni proti Bayernu a navrhli jsme České televizi, aby přijala nového komentátora Svoboďáka. Jeho hláška o tom, že je blbej jak Pepova bába a ta je fakt blbá, se pro nás stal nesmrtelným. Mužem dne byl pro prohru 0:5 Plzně vyhlášen opět Svoboďák.

Následující den nás čekal znovu výjezd z baráku soupaží podél dálnice a do zahrádek, ale tentokráte jsme jezdili 10 min dlouhé intervaly, kdy za to každý bral dle jeho gusta a bylo jich celkem 6 a trénink dlouhý 43 km. Kdyby na posledním úseku Šárka neodpadla, tak si myslim, že je nesmrtená. Naštěstí jsme jí tedy aspoň jednou dokázali na malý kousek cuknout, ale stálo nás to toliko sil, že jsme přehlédli i obrovskou želvu, co šla přes silnici. Posledí metry zpátky k hotelu připomínali dojezd do cíle Vasáku. Po obědě nás čekalo moře a druhé tréninkové volno, které jsme proleželi na pláži, dopřáli si masáž, zahráli fotbálek a řádně si zaplavali. Večer se pak šlo fandit Slovanu proti místní FC Sevilla a pak z Holubáře po několika litrech sangrie vylezlo, že má narozeniny. No tak se šlo slavit do klubu a mužem dne je Romik, že nedostal od černochů přes hubu :-)

V pátek jsme vyrazili naposledy do hor, skoro až k východnímu pobřeží a stoupali pak vehementně opět 20 km na krásný kopec s výhledy, Pan Dan nás u toho tajně natáčel a tak máme spoustu videí k rozboru techniky. Přiznám se, že po předchozím večírku mi nebylo nejlépe (asi tam byl špatnej vzduch nebo co), ale na kolcích to docela šlo a tak jsem víc jak půlku toho kopce zvládnul jen soupaží. Následoval sjezd autem dolů k moři a pak největší prasárna, sedlo Sa Calobra. Silnice sem je opravdu velký zážitek, 36 serpentin na 10 kilometrech a 800 metrech výškových je vytesaná do skal a na vyskládané kameny do neuvěřitelných opěrných zdí. Jedna zatáčka se dokonce jmenuje kravata, neboť má takový tvar, nejprve se podjede a následně nadjede ta stejná silnice. No každopádně slunce pralo fest, stoupání to bylo jako kráva a my se s ním prali více než statečně. Nahoře se teda všichni tvářili tak, že je to jejich poslední hodina, ale vypadalo to, že jsou šťastní, že to dali. Teda jen do té doby, než jsem je vrátil o kilometr níže a museli některé pasáže projíždět znovu, aby se natočili videa pro naše sponzory. No a nemohl chybět výklus 5 km, který nezačal jinak, než kilometrem do kopce, za což jsem byl častován i takovými výrazy, jako je potápka, či dokonce bukač. Úsměvěm jsem reagoval i na poznámky typu: "si chorý či co?" Cestou domů nám jen tak tak nedošla nafta a všichni zase usnuli jako skřivánci na niti. Poslední večeře, chvilka pokec a hurá únavou zmožení do postýlek. Mužem dne byl vyhlášen Holubář, neboť předchozí den měl takové bolesti zad, že nemohl skoro ani chodit a dnes dobojoval všechny kopce až nahoru a jen s minimální ztrátou na prvního.

Poslední den jsme se šli už jen vyjet na pohodu po naší oblíbené stezce podél dálnice a povídali a hodnotili a opalovali se u toho. Teda všichni až na Svoboďáka, kterej nevěřil, že má Holubář tak špatné kolce a vzal si je na vyzkoušení. Muž, jenž většinu tréninků udával tempo, byl rázem daleko vzadu, zpocen tak, že i moře bylo proti němu suché a kolečka se pod ním doslova tavila o asfalt. Tolikrát za sebou jsem ještě nadávku na zkurvený SkiGo kolce nikdy neslyšel. Každopádně aspoň nemusel jedinej při návratu na hotel plužit a dal si tak ještě jeden ostrej trénink. Došli jsme se ještě naposled vykoupat a pak už hurá do letadla a domů, plni strachu, jak nám to dopadly doma ty volby. Naštěstí to nebylo tak strašný, jen těch komunistů nám od posledně moc neumřelo a tak jsme dojeli dom, plni zážitků i sil na celou zimní sezonu. Takže až se zima zeptá, tak parta z Mallorcy může hrdě hlásit, že jsme připraveni.

Všechny pozoruhodné fotky i videa naleznete zde: Mallorca_2013_SSTT