Necelé čtyři dny po návratu ze Švédska jsme vyrazili opět na sever, tentokráte do Norska na jeden z nejtěžších a zároveň nejkrásnějších závodů ze série dálkových běhů - Birkebeiner. Bohouška mi nestihli opravit a tak přispěchal s pomocí teamový parťák Tomas Jakoukeb a jeli jsme jeho autem. Ještě musím připomenout, že před odjezdem nám na rozlučkové párty zmizel Jedla, takže to balení nebylo úplně jednoduchý a tak se stalo, že jsme na sever místo něho vzali druhý den alepsoň jeho vak s lyžema. Cesta proběhla až nečekaně v klidu v rytmu nekonečného množství řízků a koláčů. Na lodi nám přibyl do posádky zhruba dva metry velký sob. Ot
evřeli nám nový kus dálnice, takže jsme na oběd byli už v Sjusjoenu a mohli tak za jarního počasí vyrazit na první projížďku. No co, vedro jak v Rusku, sněhová mokrá vata, která nejede jak Škoda 105 se zaplou klimatizací, všude kopce jak v Himalájích a navíc ke všemu ještě Pan Dan promazal, tak jsem mu dal svoje lyže na 95 kg a potupně bruslil. Každopádně i tak to bylo úplně nejvíc žužo, pač to bylo po měsíci a půl, co jsem stál na lyžích a to se dá přirovnat tak maximálně k trojtýmu orgasmu v multikulturní reality show se studenou němkou, ošklivou britkou a macatou cikánkou. Další dny se k nám postupně přidávali další příjezdivší a my pomalu, ale jistě projížděli nekonečné horské pláně po zdejší magistrále, jež snad a
ni není v lidských silách stihnout za život projet celou. Jeden den jsem se s Ježkem dokonale nechal strhnout onou krásou přírody a byl z toho výlet na tři a půl hodiny s neuvěřitelným počtem nastoupaných metrů.
Ve čtvrtek jsem absolvoval trénink se Standou Řezáčem a vypadalo to, že má slibnou formu. Kluci si jeli projet obávaný sjezd do Lillehammeru, kde to ten den opravdu frčelo jako ve hvězdných válkách kolem Marsu. Také přijeli řádně ošlehaní a myslím, že v některých kalhotách bylo i celkem plno. Pak jsme zajeli do hokejové haly pro čísla, udělat seeding a nakoupit všechno možné při největším bleším výprodeji v Norsku, který je navíc podpořen řadou krasofrnd jako víno, takže jsem tam zase jen odevzdal kartu a nechal si dát do ko
šíku všechno, u čeho nějaká z místních trojkama vybavených padesátikilových krásek stála. Taky jsme vyzvedli kluky, co přiletěli později. Zatím co Romik v pátek blil do stopy, my šli s Tomasem testovat lyže, což nám tentokráte trvalo skoro tři hodiny, ale vosky na závod jsme nakonec vybrali dokonale a možná i trochu překvapivě. Vyhrál totiž Swix - jak se říká, nikdy nepodceňuj vosky, co jsou tady doma. Jako parafíny jsme teda dávali: SkiGo LF Green, SkiGo LF Graphite, Swix HF Maraton, Swix FC8, jako stoupací pak pro ty rychlejší Rex Blue zařehlenej, na to smíchanej Rode fast violet, M+Briko universal fluor, na to SkiGo HF Blue zataveno fénem dovnitř. Pro ty s potřebou tutovějšího odrazu pak toto: Start base zažehlit, na to smíchanej fialovej Rode, M+Briko univerzal, hnědej Rex a Start MFW red. No prostě prase aby se v tom vyznalo . . .
V sobotu přišel den D a naše armáda nabušených svalovců vyrazila v 4:30 směr Rena na start, abychom tam byli včas. Vyplatilo se. V klidu jsme narozdíl od ostatních otestovali mázu dále jak 100 m od startu, kde to už bylo rozsolené a tak jsme nebyli vykuleni z toho, že tam je led. Tady trochu nechápu, že některé teamy s milionovými rozpočty takovou zásadní věc neudělají a pak se jen do novin vymlouvají, že promazali. Ano, stát se to může každému, ale zrovna tady se tomu dalo snadno zabránit. Kluci si to vyzkoušeli, někdo si nechal trochu přidat, někdo do toho šel rovnou na jisto a t
ak jsem si taky rychle máznul, čapnul batoh a sprintoval ten první kopec na osmej kilometr, abych mohl občerstvovat. Bylo to jen tak tak. Překvapením bylo, že Standa nepřijel vůbec mezi prvníma a navíc to bylo docela dost rozthané už tam. Bohužel patřil mezi Ty, co promazali, ale aspoň důstojně dojel do cíle, jako spousta dalších favoritů, co skončila až v druhé 50 celkového pořadí. Samozřejmě že jel vlevo, i když jsme se domluvili v pravo, ale to nenaděláš nic . . . Až dlouho za prvníma ke mě dorazil Kukin (Martin koukal), který se očividně na lyžích také trápil a bylo jen otázkou času, kdy si vymyslí opět jednu ze svých bláznivých a směšných teoriích, proč to nemůže dojet, aby mohl v
zdát. To, že to udělá až na vrcholu posledního kopce před pouhým sjezdem do cílem, už lze považovat buď za pouhou klukovinu nezralého hošíka bez špetky rozumu nebo promyšlený čin USA velvyslance pro meziplanetární komunikaci. Nechť ho jeho sláva provází. Naši kluci bojovali na trati jako lvy, někdo skoro letěl, jiným zase už moc nezbývaly síly po dlouhé sezoně či po nemocích, ale všichni se s tím poprali a dorazili s úsměvem až do cíle. Perličkou všeho byl souboj Ježka a Pan Dana, který si odbyl křest v závodní stopě. Takže mi nezbývá nic více, než chlapcům poděkovat za vzornou reprezentaci a zároveň pogratulovat k super výkonům, mezi tou Norskou cháskou.
Večer jsme lehce oslavovali konec sezony a v neděli vyrazili domů. Cesta byla veselá, plná Romikových a Vojtových příběhů, teda než jsme je vyhodili na letišti. Pak už nám zase tak veselo nebylo, neb nám trochu stávkovalo auto a chvílema se mu chtělo jet třeba jen 20 km/hod. Ale jak už to tak naštěstí občas bývá, samo se zase za jízdy opravilo a my jeli na tradiční večeři do Trelleborgu. Tady nás čekalo největší překvapení celého zájezdu, neboť před knihovnou čekali ve frontě dva krocani. Cože? Jo, normální dva krocani, velký. A neměli lístky. No a aby toho nebylo málo, tak nám kousek za Bautzen došla nafta, bez toho to prostě nešlo :-)
Výsledky i s video záznamem naleznete zde: výsledky
Fotky od Tomáše naleznete zde: foto-Tom