Report Fandy Landy z TOUR Transalp

19.07.2017 12:12

Fanoušek nám sepsal zážitky z 15. ročníku cyklistického závodu dvojic TOUR Transalp, který na konci června absolvovali spolu s Vencou Bradnou, týden po přípravě na naší SMT Tour. Můžete si počíst, jaké to bylo závodit 867 km v tom deštivém týdnu z německého Sonthofenu do italského Arca. Vůbec jsme jim ty podmínky nezáviděli ...

"Prozřel jsem zejména v tom, že ani na suchu a už vůbec na mokru nestačím ve sjezdech, a to se považuji za dobrého sjezdaře v naší kotlině… Na suchu dostanu cca 30“ až minutu, což dole nesjedeš a na mokru 10 minut. Také jsem zjistil, že můžeš být sebetrénovanější a hory tě vždycky dostanou. 3°C a déšť a dole jseš jen uzlíček lidského neštěstí a utrpení. Proti zimě nic neuděláš, jedině skočit do sauny, ale tam žádná nebyla jen sklep ve švýcarském hotelu ve Svaté Marii. Ručníky v prádelně a zlaté fólie od pořadatele a pak sběrný autobus. Nicméně i to je odvrácená tvář silniční cyklistiky a to, že jsem si to vyzkoušel tě také obohatí…

Tak nějak mě to celkově posunulo, déšť už nevnímám jako déšť a jízda v bouřce je prostě na Transalpu asi normální, protože tam všichni stáli jak ovce, když už si to zaplatili a vystartovali, i když jim asi muselo být jasné, že nahoře musí umrznout… Ale Transalp je prostě Transalp a jsi asi v transu tak to nevnímáš, jinak by jsi zůstal v karavanu, na hotelu nebo prostě doma a ťukal by sis na čelo kdo v tom vůbec může vyjet i autem pro rohlíky…

Přežil jsem, mám asi zlomené nebo nelomené nebo jen dost pochroumaná 2-3 žebra. V páteční etapě kdy nás ze sjezdu zase ve 3°C zasypal nejdřív déšť  krupek, a níž déšť a prostě nic nebrzdí jen kotouče a ty já neměl. Náraz do svodidel, řídítka a bovdeny nějak přežily a mohl jsem v sobotu dojet. Vše už vyměněno .

Lehký popis etap:

Sonthofen – Imst 

Start za deště v 16°C, asi úplně normální, všichni připravení a zabalení. Nejdřív neutrálních cca 10km po úzkých cestičkách kolem vesnic a polí a pak letmý start na široké silnici severozápadně od Sonthofenu. Jelo se trochu jinak než obvykle, protože klasický startovní kopec přes lázně Hindelang je opravovaný a jelo se kolem cca 50km než se najelo na Horní Joch (Oberjoch). Balík se dělil a spojoval. Začátek se mi nejel vůbec dobře, první kopce trochu na hraně, druhá skupina s druhým mixem (německá dvojice janina s michaelem). Ta si tam dobře dávala a tak jsem se taky trochu gumoval. Po 2 hodinách jsem se ale rozjel a bylo to čím dál lepší. Počasí se horšilo z deště do lijáku a do vyložené sprchy, kdy jsem nic neviděl, ale musel jsem jet, prostě peklo. Sprchu jsem vnímal celkem 2x. V horní části hor bylo 7°C a trochu mi přimrzaly ruce, ale hýbal jsem s nimi a docela to šlo. Pak se balíky sjely a jelo se do prvního většího sjezdu – Weissenbach am Lech. Tam jsem poprvé pochopil, že to nebude vůbec legrace. Dole na rovině se to sjelo a údolím na první velký dojezd na Hahntennjoch. Tam mi to vyloženě začlo fungovat, ale brzdil jsem se, abych byl spolu s Václavem. Jeli jsme solidně a vyrovnaně a jel bych maximálně o minutu rychleji, ale místo toho jsem do Václava 2x strčil načeš jsem zjistil, že jej nemohu dojet. Tak jsem s tím přestal a dojeli jsme solidně s asi 5 min. ztrátou na vítěze.

Sjezd ze sedla do Imstu byl anulován, protože je opravdu hnusný a dost lidí by se zabilo. Takže čas měřen nahoře, ale musíš projet dole cílem. Asi v půlce kopce v jedné levotočivé vracečce se Venouš rozplácl. Jak to bylo na mokru a zima, prostě něco a ležel. Jen tak tak jsem se mu vyhnul. Nabil si bok, pod kolem výstupek, loket a pod loktem – vše vlevo. Pak za motorkou do cíle, žraní dobré, houstičky a buchtičky, kola a ionťák…. Vše good. 

Obecně v cíli vždy dobře postaráno o mytí kol včetně chemie, mazání řetězu…

Naše velká výhoda byl doprovod. Dělal nám ho Míra Janouch, který jel Transalp sám v roce 2009 a také jej už jel jako doprovod v roce 2013 pro Roberta Kleinera. Má Mercedes sprinter přebudovaný na obytný vůz. Zkušeně zaparkoval asi 100m od startu následné etapy. Záchod a sprchy v dosahu 20 resp. 150m. Sluníčko vše vysušilo a my jsme mohli v klidu relaxovat compex atd. prostě ihned bez nutnosti dalšího přesunu. Maximální pohodlí. Ráno jsme vstávali v 7 a start v 9. Lidé v hotelu nebo v Transalp kempu museli už v 7 dávat tašky a batohy do aut… snídaně měli také dřív atd. Prostě lidi, co to jedou přes kemp jsou úžasný. Kemp je třeba 2 km od cíle/startu. Kola dáváš do ochranné zóny a musíš se někam štrachat. Prostě podpora Míry je v tomto ohledu velkorysá a nevyčíslitelná! Ty znalosti kudy jet, kde nechat auto a kdy změnit plán a počkat na kopci s bundou!!!! To je velká pomoc. Jenom tu saunu tam bude muset dodělat J

Imst – Naturns

Ráno sluníčko. Nohy dobré jako bych nic nejel, ale to jsem čekal, když jsem s Márou absolvoval celou trasu pana Dana, kterou si v zimních měsících vysnil při ježdění prstem po mapách. Jo papír snese vše, ale pak to dát to je druhá věc. My to dali s Márou a Honzou Parmičem vše. Je fakt, že Honza pak už nekomunikoval a jen huhňal něco o bolavých nohou. Mára ten už také moc nemluvil.

Balík neutrální cca 6km. Pak závodění. Docela jsme letěli údolím Oetztalu. Měl jsem to najeté oběma směry právě před týdnem, akorát balík byl stále dost veliký. Holt amatéři jsou stále vyrovnanější. Někde u Hubenu potřeboval žluťák Bob na WC tak jsem to s ním zapích páč jsem také dost potřeboval a pomohl se dostat zpět. Jelo se mi dobře tak jsem ho dotáhl do balíku. Pak si mě pamatoval a nabízel mi jestli něco nechcem ať řekneme, ale jeho podpora byla dost před námi J

Stoupání na Timmelsjoch ve 3 týdnech potřetí. Prý tam je stále špatné počasí, no já tam měl 3x po sobě přes 20°C. Nic jsem místním nevěřil ani Johenesovi ani jeho přítelkyni. Ojoj, za týden tam bylo 25cm sněhu… Jelo se mi vyloženě dobře od mytnice navrch a užíval jsem si to. Skupina za mnou asi ne a byl jsem zdrženlivý, protože jsem nechtěl Václava přetáhnout. Do cíle ještě daleko. Bohužel jsem měl pocit že musím závodit a nestavil jsem se pro naplnění bidonu. To byla chyba, protože dole bylo 40°C.Sjezd mě vyléčil, všichni mě oprali a ačkoli se jelo za plného provozu střihali to u skal jako by to bylo zavřené. Nemám problém s rychlostmi do 80km/h, ale pak se mi to zajídá. Dole jsme dostali asi půl minutu, a to se do St. Leonardu nedalo sjet, ale sjeli jsme nějaké dva Belgány a s nima jeli až do údolí až k ubytku Lagundo. Kdybych to býval věděl, že pojedeme tu šílenou cyklostezku horem, tak bych ji trénoval… ale něco tak nebezpečného dát do závodu to je fakt odvaha. Sice na to upozorňovali, ale nemohli počítat, že tam bába dá auto naštorc atd. Bylo fakt vedro, sjeli jsme prvního U23 (bílý dres) a po cyklostezce nás sjela ještě banda asi 8 lidí.

Naturns měl nejlepší občerstvení po závodu, pasta párty s lasagněmi a zelenou kaší byla fakt dobrá. Ubytovali jsme se v luxusním kempu, děti od 16 let vítáni J. Bazén jsme bohužel nestihli, ale srdeční příhodu s odvozem do márnice ano. Ráno na stanovišti 42 vyčištěno a všichni se mohli v klidu rekreovat dál L

Naturns – Bormio

Ráno kapky. Za autem cca 8km a pak šup na Hochbergstrasse někde doprava od Lasa (1km převýšení takže kopec), v horních partiích předzvěst deště umocnilo zavlažování jablečných sadů. Dole ještě trochu řeší odstínění od stříkačů, ale nahoře ne, takže mokří jsme byli již před deštěm skutečným…

Sjezd zase mazec, ale na mokru, nechali jsme je jet a po rovinkách se to nějak sjelo, ale bez špice ty už letěli svůj vlastní závod. Dole v Pradu jsem dostal vyloženě euforickej záchvat a nebýt Václava, asi bych tam vyletěl hooodně rychle. Ale už dopředu jsem věděl, že výsledek tvoří dva a tak jsem se obětoval pro svého lídra, který celou tu blbinu vymyslel. Samotného by mě to nikdy nenapadlo. Václav zde byl před 10 lety s Jakubem Svobodou kolokrámníkem, jenž tenkrát mladý po 3 tí etapě kdy Venca rupnul mu to dával dost sežrat a závodil si a dokazoval sám sobě jak je dobrý… asi rok spolu vůbec nehovořili, já bych řekl že i déle, ale nyní už to vidí v jiném úhlu a sám si uznal, že to byla z jeho strany blbost. Každý se snaží seč může, takže jsem se snažil a nechal v kopci na Stelvio všechny gely a veškerou energii. Nahoře jsme byli úplně vyřízení a bylo chladno a tam jak kouzelný dědeček stál Míra s připravenýma bundama. Normálně nás zachránil, asi to ví, ale byl to mistrovský předvídavý tah a nám pomohl. Dolů nás sice opralo 5 lidí, ale jinak ok. Dole zima a déšť. Rychle se dožrat a schovat. Umít kola, no já nemohl, byl jsem pěkně vyřízenej. Jen rychle do teplé sprchy a pak zabalit. Udělalo se na chvíli i pěkně a tak Míra vyrazil nahoru a krásně pak zmoknut a vymrznul. Prostě Stelvio láká z obou stran…

Bormio – Livigno (královská etapa)

Déšť, bouřka, 3°C na Umbrail pasu první z druhé skupiny, ale po přehoupnutí do údolí šok ve sjezdu, nebrzdilo to, všichni mě přeletěli, dala se do mě hrozná zima i přes goretex od tebe, sjel jsem jen silou vůle všech tréninků a dole nás zastavili, že je závod zrušen. Nahnali nás do suterénu hotelu, tam už vysprchovaní žluťáci, běhali v ručnících a s těmi jejich 45 kg to vypadalo dost zábavně, ale smát se nedalo, páč jsem vibroval a vibroval, ani zbylé gely a tyčky nepomohly dostat tělo do pohody. Asi i šok z té nastálé situace. V několika zatáčkách jsem skoro vyletěl, ruce úplně na kost zmrzlé, brzdy na max a stále jedeš… prostě psychicky dost šleha. Pak už jen převoz tunelem do Livigna, trochu dohadování řidiče kam nás má hodit, prostě takové italské intermezzo do jinak bezchybné německé logistiky. Pouhých 30km a sbíral jsem se z toho celý půl den. Převlek do suchého a zalezl jsem do spacáku a ležel asi 3 hodiny než jsem byl schopen něco dělat… Kolo jsem nečistil, nic nesušil, vše mi bylo jedno. Ve velkých horách bych byl už na kost, proto tam nelezu …

Livigno – Aprica (etapa přes Mortirolo)

Zrušeno, asi právem, protože ráno na okolních kopcích nasněžilo… a odpolední bouřky od 3 hodin by zastihly většinu startovního pole nebo aspoň polovinu. Po debatě to mělo být tak, že z Bormia se nemělo vůbec startovat a pak se mělo jet Livigno, ale po bitvě je každý generál… V Livignu zmizely z obchodů všechny teplé věci, návleky na nohy, kolena, boty, teplé rukavice, bundy… prostě skvělý obchodnický trik, zrušit etapu po hororové etapě u obchodu. Přejeli jsme přes Poschiavo do údolí a na hodinu se jeli vyjet v okolí Sondria. Jen co jsme zabalili kola tak bouřka silná jako býk. Valilo se to, takže jsme usoudili, že v tom jet by nebylo dobré… Dojeli jsme do Apriky a pršelo a pršelo. Celou noc a víc nebo míň. Už jsme z toho byli trochu nasratí a hlavně Míra chtěl sluníčko a sedět na židličkách venku a ne na 2m čtverečních z 2 ma závoďákama co pořád naříkají.

Aprica – Pieve di Ledro

Ráno chladno, zase jsme přes noc topili… 9°C, navlečení do všeho co kdo koupil a hurá do akce. Za autem asi 10km ten sjezd z Apriky do údolí, tam ostrý start. Docela se letělo průměr 50km/h, šel jsem dopředu na 10 pozici a vletěl do kopce s těmi draky. Dole 24°C docela vedro. No nestačil jsem jim ihned J zatančili na tom jak Contadoři a byli pryč. Srovnal jsem tempo a za chvíli za mnou Venca. Pomohli jsme si nahoru v tom nejprudčím a pak už zase stejný scénář. Krupičky, deštíček a déšť. Jako ve zlém snu. Sjezd horor. Ještě to překonalo skoro Umbrail. Vibrace, zima, nebrzdilo… náraz do svodidel … bunda přeseklá, dres rozseklý, Franta rozseklý, srovnal jsem se rychle, páč jsem věděl, že musíme dolů do tepla. Dole už ok, drželi jsme skupinu a s tou doletěli do cíle… nebýt těch 10 minut ve sjezdu tak by jsme nebyli vůbec špatní, ale to fakt nešlo!!!!!

Pieve di Ledro - Arco

Kolo mi zhodnotil mechanik že jako dobrý, že peloton neohrozím a šlo se na kutě. Velmi hezký kemp u Laga. Okolí překrásný. Ráno sluníčko. K neuvěření. Za autem šéfa závodu celých 19km. Pak hurá nástup do prudkých  14% stojek. Poslední etapu změnili, protože zrušili 2 etapy tak to chtěli napravit. Něco jim asi taliáni zatrhli, tak nás hnali na úbočí jednoho kopce 3x nahoru a dolu. Všechno dobrý, sjezdy ok, malé Mortirolo také, ale jeden jedinej neoznačenej kovovej odvodňovák a bum a je po srandě. Přední defekt, ztrátak skupiny a tak cca 10min nebo víc, naštěstí tam přistálo auto s velkou pumpou. Během té chvíle co jsem opravil tam bylo dalších 20 defektů!!!!!! 30 cm široký kovový něco, rána jak kladivem do kovadliny, prostě na hovno… Zase se ukázala naše soudržnost a vyrovnanost. Jeli jsme v podstatě 40km časovku dvojic. Díky tomu jsme dojeli dost dvojic a uhájili v Arcu o pouhou půl minutu 8. místo před borcema ze Sonthofenu, kteří nejen že také defektili, ale v první etapě ztratili asi 25 minut urváním přehazky…

Byl jsem rád, že jsem v cíli. I když to bylo kratší, ty podmínky letos vydaly za plnou štreku."