7x4000 aneb vysokohorská příprava jak má být

19.07.2012 11:38

Letošní druhé soustředění teamu Silvini Ski Trab Mára nás přivedlo do vysokých hor na pomezí Itálie a Švýcarska, konkrétně na masiv Monte Rosy. Společně jsme se sešli ještě v neděli večer v horském středisku Stafal v Itálii v údolí Gressoney-la-trinité, kam jsme přejeli s Danem z Zermattu přes St. Bernard se zastávkou na pizzu a chvilku po nás se přivalili i Švábkovic se Šárkou a francescem. Noc jsme strávili na parkovišti u lanovky.

Ráno jsme pak zabalili za sluníčka batohy a vyrazili lanovkou nahoru na Punta Idren až do 3.260 m n.m. Odsud už nebylo zbytí a museli jsme přes sněhová pole postupovat směrem k chatě. Po chvíli přišli na řadu fixní lana a skalní plotny. Všechno probíhalo v naprosté pohodě až do doby, kdy skupina debilů nad námi uvolnila několik kamenů, které se na nás bez varování vyvalily. Ten největší měl zhruba 40 kg o rozměrech 40x 40cm. Přes Dana a Šárku se díky Bohu jen překulil, odrazil se od francescovi helmy na batohu a namířil si to přesně do místa, kde jsem stál já. Podařilo se mi zázrakem uskočit doleva a balvan mě tak se štěstím těsně minul. Zasáhly mě pouze úlomky do nohou a ramene, ale to bylo nic proti tomu, kdyby mě to trefilo rovnou. Shodli jsme se na tom, že by to byl asi poslední kamínek, kterej bych kdy viděl. Tímto děkuji svému strážnému Anděli, že byl ve střehu a ještě mě tu chvilku nechal. Pak už to bylo na chatu Gnifetti 3.611 m n.m. jen kousek a my se tak po ubytování na 16 mohli věnovat aklimatizačnímu slunění a spánku. Po vydatné večeři jsme zapili přežití vínem a věnovali se hře Česko, abychom byli trochu vzdělanější.

V úterý nás čekala jen relativně krátká aklimatizační tůra a tak jsme si dopřáli ten komfort jít až v 8 ráno z chaty. Bylo zcela vymeteno, jen poněkud zima a větrno, což bylo lehce nepříjemné, ale nezabránilo nám to ve výstupu na Pyramidu Vincent do výšky 4.215 m n.m. Nahoře fučelo tak, že to chvílemi vypadalo, že mám dlouhé vlasy :D Sestup už byl pohodový a tak jsme se mohli věnovat ledovcovému výcviku jak chodit na mačkách, jak brzdit cepínem v případě pádu a nakonec došlo i na slavné vytahování z ledovcové trhliny. Odpoledne nás opět čekal zasloužený spánek (myslím že tato činnost definitivně získala své pevné místo v denním programu) a večer hra Česko. Jediným nepříjemným bodem dnešního dne byla komická situace z večeře, kdy mě Italskej soused postříkal od paty k hlavě majonézou a já vypadal, jak po natáčení nějakého porna.

Další den nás čekala už poněkud delší tůra. Krásné počasí pokračovalo stejně jako ten silný vítr, ale nenechali jsme se rozhodit a postupně jsme vystupovali na následující vrcholy. Prvním byl Barnerhorn 4.167 m n.m. s lehkou lezeckou vložkou po skále a s dominantní sochou Ježíše. Druhým vrcholem dne byl kopec Ludwigshöhe 4.341 m n.m., kde nás to opět málem odfouklo do údolí a po následném sestupu do sedla jsme se vydali na strmý vrchol Cerno Nero 4.321 m n.m. Při sestupu zbyl čas i na srandičky, kdy jsme si mohli trochu zablbout a kouknout i na pevně zmrzlé trhliny. Jen nevím, proč se mě furt musí něco díť? Tentokráte na mě zaútočil francesco a nechtěně mi prokopnul mačkou botu na achylovce a pak ještě při večeři na mě vylil puding. Odpoledne jsme se věnovali nácviku různých uzlíků a hře Česko. Já se večer pokusil zbalit chatařku, ale kamarádi z týmu mi v tom zabránili, neboť stáli se mnou na chodbě a všemu, co jsem jí říkal, se tak smáli, že jsem prostě neměl šanci na úspěch . . .

Ve čtvrtek jsme pak po sedmé hodině vyrazili na záverečný stěžejní útok. Po již známém svahu jsme vystoupali nahoru do sedla a následně pokračovali stále nahoru až na Zumsteinspitze 4.563 m n.m., což byl pro spoustu lidí výškový rekord a tak jsme se mohli těšit na oslavné Rádlery. Výhledy byly na celé Alpy a i se aspoň trošku utišil ten otravný ostrý vítr. Pak jsme krátce sestoupili dolů a stoupali znovu nahoru na Signalkuppe 4.554 m n.m. Těsně před příchodem nad námi začal kroužit vrtulník s nákladem jídla a tak tak, že Pan Dan nepřišel o hlavu. Zásobovali totiž nejvýše položenou chatu v Evropě Rif. Margaritta, která je postavena přímo na vrcholu tohoto kopce. Díky tomu jsme unikli větru a mohli si v klidu dopřát vrcholvý koláček a Rádlera. Odpoledne jsme pak sešli dolů a stoupali na poslední ze zdejších kopců masivu Monte Rosy, tedy Parotspitze 4.432 m n.m. Ze sluníčka se na vrcholovém hřebínku náhle stala mlha, vítr jak sviňa a tak jsme byli rádi, že jsme dole. Při sestupu dolů už bylo zase teplíčko a tak jsme se mohli věnovat opalování. Málem bych zapoměl na další komickou příhodu při sestupu na chatu. Měli jsme čas a tak jsem Karlovi navrhl, aby si vyfotil trhlinu. Pomalu jsme k jejímu tvrdému okraji došli, a když se do ní naklonil, aby mohl lépe fotit, tak  mu její přitažlivost ukradla jednu celý týden vychvalovanou rukavici. Večer jsme pak dohráli poslední kolo Česka a užili místní říkanku strč prst skr krk.

Poslední den jsme měli jen sestup zpět k lanovce, což se ukázalo pro frncesca jako největší dobrodružství z celého týdne. Někam totiž zahodil permici na lanovku, a tak když jsme na ni přišli, nezbylo mu nic jiného, než dlouhé a strastiplné přemlouvání, které vygradovalo přiznáním se: "Sorry, I´m an Idiot!!!", což Itala obměkčilo natolik, že ho nechal jet bez lístku. Na druhé mezistanici zase rychle nastoupil do kabinky a než to stihl borec zaregistrovat, tak už kabinka skoro odjížděla a uhrál to na to, že ji jako hledal v batohu. Na posledním přesedání pak na nic nečekal a rychle přeskočil turnikety, které začaly pípat a schytal to místo něj nějakej malej chlapeček :D Dole pak skákal celej strachy spocenej jak mylý dítě s radostí, že se mu to povedlo. Následovalo už jen koupání, balení a odjezd domů. Já teda jen do Švýcarska na další dřinu, neb mě čekaly tři po sobě jdoucí výjezdy na kolečkových lyžích do Alpských sedel, konkrétně na St. Bernard, do Saas Fee a do Zermattu.

Více fotek ze soustředění naleznete zde: Mára francesco Švábkovic